Ač snažil bych se sebevíc a neměl lásku,nemám nic.

Výčitky svědomí

16. března 2012 v 15:13 | nubara |  z mého žití

Jednoho dne,bylo to někdy v polovině března,se vrátila má matka od lékaře.Hned jsem se matky zeptal,co že je nového.Matka mi opověděla,že spolu budeme muset k lékaři opět zajít neb musí učinit důležité rozhodnutí.Druhého dne jsme tedy šli do nemocnice,kde nám doktor vysvětlil,že budé nutná operace, pokud matka nechce přijít o nohu.Ptali jsme se na veškerá pro a proti,na rizika,která s sebou operace může nést. Pak přišla důležitá a přelomová chvíle,učinit rozhodnutí.
Koncem března má matka podstoupila náročnou a dlouhou operaci.
"Dobrý den sestři,chtěl jsem se jen zeptat,jak dopadla operace mé maminky?"
"Zavolejte později,vaše matka je stále ještě na sále."
Volám asi čtyřikrát,což sestru zjevně nepotěšilo,ale popáté jsem už byl úspěšný a mohl si promluvit s doktorem.
"Jak dopadla operace pane doktore?" nedočkavě čekám na odpověď.
"Operace byla složitá a náročná,ale vaše matka už je na pooperačním oddělení."
"Kdy jí mohu navštívit pane doktore?"
"Zavolejte za tři dny,to už budeme vědět více."
Bral jsem informaci jako uspokojivou a nepřikládal ji žádnou vážnost.Za tři dny volám do nemocnice,abych zjistil,co je nového.
"Dobrý den pane doktore,tak jak se vede mamince?"
"Nějak se nám nedaří vaší matku probudit,prozatím je zbytečné,aby jste sem chodil."
"Hm,to není moc dobré",pomyslel jsem si.
Takřka tři týdny jsem bezúspěšně volal do nemocnice neb matčín stav byl stále stejný.
V polovině dubna mi doktor sdělil radostnou zprávu,že se matka probrala a že jí mohu navštívit.Mám se však před návštěvou zastavit u něj.
"O co asi jde,že chce nejdříve,abych se u něj zastavil?",mé myšlenky rozpoutaly vířivý tanec a nedaly mi spát.
Dalšího dne netrpělivě čekám na doktora,abych si s ním promluvil a mohl jít za máti.
Konečně přichází."Pojďte do mé kanceláře",otevírá dveře a zve mne dál.
"Něco se děje pane doktore?",nervózně se ptám.
"Posaďte se."
"Víte,že jsme vaší matku nemohli dlouhý čas probudit ze spánku.Konečně se nám to podařilo,ale je zjevné,že při operaci měla vaše matka další mozkovou příhodu,což se projevilo na jejím těle.Není schopná komunikovat,nepohne rukama ani nohama.Byli jsme nuceni provést tracheotomii a zavést do žaludku hadici,aby mohla dýchat a dostávat výživu.Říkám vám to proto,aby jste nebyl vyděšen,až svou matku navštívíte."
"Děkuji pane doktore",se smíšenými pocity odcházím na ARO.
Bylo to horší,než jsem očekával.Maminka ležela,bez známky jakéhokoliv pohybu na zádech,byla celá odulá a jen zastřeným pohledem svých očí hleděla ku stropu.
Spousta hadic a hadiček udržovaly mou máti při životě.Rozplakal jsem se nad tím neutěšeným pohledem.
Přistupuji k posteli,hladím maminku po tváři,vlasech i čele,stále na ní hovořím,snažíce se upoutat její pozornost na svou maličkost.Matka však jen těká očima sem a tam,bez jakékoliv reakce.
Se slzami v očích odcházím domů a hlavou se mi honí spousta myšlenek o tom,co jsem právě viděl,co bude dál.Začalo mne hryzat svědomí,Proč jsem jen souhlasil s operací?
Je tu další den a já pospíchám do nemocnice s vírou,že se snad stav matky zlepšil.Byl jsem však doktory vypoklonkován s tím,že maminka dostala zápal plic a že jí museli uvést do umělého spánku.
Několik dní opět volám,prahnouce se dozvědět něco o stavu maminky.Konečně mám povolenou návštěvu.
Přicházím do nemocnice a ptám se sestry,jak se vede mamince.
"Je šikulka,už se snaží komunikovat a začala hýbat rukama.Jestli to tak dobře půjde dál,brzy jí vytáhneme hadici ze žaludku a budeme jí krmit normálním jídlem."
Mám z toho velkou radost.Vcházím do místnosti,kde leží maminka a bujaře zvolám:"Ahoj mami".Jen pootočila svou hlavou a opět se ode mne odvrátila.Sedám si k posteli,beru její dlaň do své dlaně a říkám: "Jsem tak rád,že už ti je mnohem lépe".S kalný pohledem v očích se na mne podívá a opět se odvrací.Nechápal jsem to,ale stejně jsem na ní pořád mluvil,hladil jí a tiskl její dlaň.
Při odchodu jsem se ptal sestřičky,proč maminka leží jak placka a nikterak neprojevuje svůj zájem o mne.Odpověděla mi,že nereaguje proto,že má v sobě prášky na útlum.


"Hrozně se bojím,jak asi ta operace dopadne?"Ležím na docela chladném stole a snažím
se usnout.Nějak se mi to nedaří.Náhle mým tělem projel blesk a já cítím,že mi začaly
brnět ruce i nohy.Jazyk mi tuhne,nemohu se hýbat.Nepříjemný pocit.
"Tak kdy už začnou?",začínám být nevrlá.
"Proč tu na mne volají,abych se probrala?Cožpak já snad spím?Asi se tu všichni pomátli."
"Nějak špatně se mi dýchá a už mám docela i hlad.Otevřete okno a doneste mi nějaké jídlo."
"No konečně,hned se mi lépe dýchá a taky už se cítím docelá sytá."
"Co to dneska po mně chtěli,ti v těch bílých pláštích?Ničemu nerozumím,ale aby měli radost,zavrtím hlavou a něco jim řeknu.Nějak mi to mluvení nejde."
"A jéje,zase nějaký doktor.Jenom nechápu,proč na mne volá: "Ahoj mami",to je ale blázinec.


Za maminkou jsem chodil každý den.Někdy na tom byla lépe a někdy hůř.Časem
jí přeložili na JIPku.Už dokázala hýbat rukama i nohama,sedět,pít brčkem,usmát
se či nahodit nespokojivý výraz tváře.
Cvičil jsem s ní,mazal mastí její proleženiny a naučil se odezírat z jejích rtů.Bylo to
těžké a na spoustu slov jsem se opakovaně musel ptát,abych pochopil oč vlastně
mamince jde.Někdy jsem však nechápal.To mi maminka pak dala najevo svou nevraživostí.
Vypadalo to,že je vše v pohodě a zdravotní stav mé matky se den ode dne zlepšuje.
Pak však maminka dostala druhý zápal plic.Zase umělý spánek a opět sedativa.Měl jsem z toho smíšené pocity.
Chodil jsem za maminkou i když už nebyla tak čilá a její nevraživost vůči okolí značně stoupala.Stále měla zvýšenou teplotu a nechtěla se mnou komunikovat.
Opět ten zastřený zrak a netečnost,které mne značně deptaly.Psychicky jsem začínal být už v koncích,ale nevzdával jsem to.
Je pátek 13.května 2011.Přicházím na další návštěvu své maminky.
"Ahoj mami",pozdravím mazi dveřma.Maminka ležela na pravém boku a tak jsem neviděl její tvář.Náhle se však otočila a s úsměvem na tváři mi řekla: "Jé,ahoj Jardo,tak ráda tě vidím".
Projela mnou vlna radosti a pocit štěstí.Dlouhý čas jsme se s maminkou objímali.Měla nádherně čistý zrak a muckala mne jako malé dítě.
"Co se mi stalo Jardo?",zepatala se srozumitelným hlasem.Začal jsem jí od počátku vyprávět,co vše se událo.

Loučili jsme se se slzami dojetí,pocitu radosti a štěstí.


"Konečně můžu hýbat rukama,jen nohy mne nechtějí poslouchat.Co to mám v sobě za hadice?Ta v nose mi opravdu hodně vadí,asi si jí vytáhnu."
"Prej co to děláte,chcete si ublížit?Co bych dělala,když mi to vadí,chci to odstranit."
"Proč sem pořád leze ten chlap,dotýká se mne,hladí mne a říká mi mami???"
"Já opravdu nechápu,co po mně všichni chtějí.Nechte mne být v klidu."
"Dnes je mi nějak horko.Nějak se mi chce spát."
"To jsem se ale krásně vyspala.A zase už tu otravuje ten cizí chlap.Kdy ho to přestane už bavit?"
"Už mne opravdu všichni štvou a je mi z toho blbě."
"Sakra kde to jsem,co se mi to přihodilo?Aha,jsem v nemocnici,ale proč?Musím se zeptat sestřičky až příjde."
"Ahoj mami."
"Jarda za mnou přišel.Jé,ahoj Jardo,tak ráda tě vidím.Musím ho obejmout a pomuckat, jako když byl ještě malý kluk."
"Co se mi stalo Jardo?"
"Moc to nechápu,ale jsem tak šťastná,že mám tak hodného syna.Trochu mne mrzí,že zítra za mnou nemůže přijít,ale co,uvidíme se v neděli."
"Nemůžu se už Jardy dočkat,už aby bylo ráno.Tolik se těším,až se mi z toho rozbušilo srdce."
"Ahoj Jardo,jé ahoj Tati a mami,nazdárek ségra,kde se tady všichni berete?A kde
to vlastně jsem?"
Vstupuji do zářícího světla.


Dnes jsem nemohl za mamkou,ale už se těším na zítřek.Jsem tak tak šťastný,že se
z toho nakonec dostala.
"Do prkýnka,který blb volá tak brzo ráno?",zvedl jsem se z postele a šel se podívat,
kdo že to volá.
"Nemocnice?",ne,neměl jsem odvahu telefon zvednout.Zavrtal jsem se pod peřinu a objal svého syna.
Vstal jsem po sedmé hodině,uvařil si kávu,dal si sprchu a šel jsem snídat.Syn ještě blaženě pochrupkával v posteli.Náhle zazvonil telefon a já,v neblahém tušení,jsem jej zvedl.
"Dobrý den,už jsem vám volal,ale nebral jste to.Musím vám oznámit nepříjemnou zprávu,dnes 15.5.2011 ve 3:50 zemřela vaše matka na zástavu srdečního svalu."
Končím hovor a rozpláču se.

 

5 důvodů proč nepíšu!?

16. ledna 2012 v 17:54 | nubara |  z mého žití
Tak jsem trochu zapřemýšlel nad otázkou své neaktivity na tomto blogu a našel hned několik (ne)pádných důvodů,proč tomu tak je.
1.Nemám v počítači nainstalovaný office,což je v dnešní době velice důležitá součást práce s počítačem a je opravdu velkým problémem si tento produkt někde pokoutně sehnat a nebo zvažovat legální cestu a docela značnou investici(tedy jak pro koho).
2.Nemám dostatek času,což je jen pouhopouhá výmluva!
3.Nemám svému okolí co říci i když se mi hlavou honí spousta myšlenek,nápadů,námětů,podnětů či názorů na to či ono téma,které jitří můj niterný stav duše i mysli.
4.Pochybuji o smysluplnosti svého počínání a tohoto blogu i když mne překvapuje skutečnost,že i po plodném období roku 2008 a následném odchodu do pozadí,se stále najdou jedinci,které tento blog dokáže i po letech něčím oslovit.Jistě je to velice pozitivní a motivující.
5.Jsem líný!!!Ano,pokud se člověku nechce,je to horší než kdyby nemohl!

Příběh postrádající pointu.

1. listopadu 2011 v 11:51 | nubara |  vlastní tvorba
Party.
Pátek podvečer. Pořádám party pro pozvané, party pro pár přátel. Pozvání přijal právník Přemysl Prokop, policejní poddůstojník Pavel Pekárek, podnikatel Petr Průša, půvabná prodavačka potravin Patricie Pulkrábková, prsatá plavovlasá pedikérka Pamela Potměšilová, poněkud připomínající populární playmate.
Pečlivě připravuji pohoštění pro pozvané. Plzeňské pivo pro pány, piňakoládu popřípadě portské pro "panny". Pousmání. Pečený pstruh, plněná prsíčka, pizza, parmazán, pochoutkové párečky, paprikáš, pálivé papričky, preclíky, pražené pistácie.
Podělané počasí, pořád prší, přemýšlím. Příchozí. Přitažlivá pětadvacítka Pavlína Podskalská, pobírající podporu. Pěkně promočená, patrně postrádá pláštěnku, poskytuje parádní podívanou. Promočené přiléhavé prádélko podtrhává přednosti Pavlíniny postavy.
"Pane Pepo, prosím, potřebuji půjčit prachy." Pravila. "Pojď, Pavlínko, pomohu." "Pětistovka postačí?" "Postačí, pane Pepo, paráda." "Piňakoládu Pavlínko?" "Pivo, prosím." "Pojez, popij, pookřeješ!" Ponoukám Pavlínu, pokukujíce potajmu po překrásné Pavlínině postavě. Páni, pevné poprsí, plochý pupík, precizní pozadí. Prostě postava podněcující pohlavní pudy.
Pavlína patrně postřehla problém postaršího pána, provokativně poposedla, pomalinku prsty počala poodhalovat problémové partie půvabné postavičky. "Pěkné, pane Pepo?" "Pavlínko, přestaň, přijdou přátelé!" "Pospěšte přátelé, páč provedu pitomost!" Pokušení, pot, prchám. Přináším pléd, přikrývám Pavlínku, provokativní potvůrku. "Proč, pane Pepo?" "Později Pavlínko, později pochopíš." "Půjdu." "Pa"

Přerušený,poněkud pošetilý,příběh postrádající pointu.

Další články


Kam dál

Reklama